KORESPONDENCE S HERCI

   Že Jaroslav Švehla neměl zájem jenom na jevištních projevech od českých herců, dokazuje i bohatá korespondence v jeho archivu za všechna ta léta jeho styku s herci. Bylo několik herců a hereček, s kterými udržoval písemné spojení a kde se dočteme, že i herec, který je na jevišti nejveselejším člověkem, může mít ve svém soukromí velké bolesti, starosti a potíže všedních dnů. Lidé obvykle když hovoří o hercích, vidí především tu slávu, popularitu, záplavu světel na jevišti, zkrátka krásný život. Ale skutečnost nám předvede, že herecká živnost je tvrdší než vojna… jak píše Karel Čapek ve své knížečce „Jak vzniká divadelní hra - a průvodce po zákulisí“. A Karel Čapek trefně vyjádřil jako náš známý a jeden z nejčtenějších spisovatelů a dramatiků a v neposlední řadě také manžel herečky (Olgy Scheinpflugové), že každý kdo chce jít na hereckou dráhu, by měl prověřit svou rezistenci, trpělivost, měchy, píšťaly a rejstříky, jak vydrží ve vedru pod parukou a líčidlem, jíst své obědy za pochodu, v mrazu být obnažený a v horku v kožichu. Ať si vyzkouší nesmět půl hodiny kýchnout a podobné újmy, které herectví přináší.

   Téměř každý herec, který má divadlo hluboko v srdci a je schopen mu obětovat i své zdraví najde určitě ve svých hraných výstupech někdy až otřesné zážitky. Tak například Leopolda Dostalová. V horečkách odehrála několik představení, než se ukázalo, že úporný kašel a velké bolesti způsobuje akutní zánět pohrudnice. Jindy zas, když už byla v pokročilém věku - hrála totiž až do konce svého 96-letého života a k tomu slepá - dohrála představení se zlomenou nohou. Stalo se to tak, že Leopolda posledních asi 18 let byla po úrazu téměř nevidomá, ale nevzala se své životní lásky, tedy jeviště. Na tom jevišti měla vždy propočten počet kroků. Až jednou se stalo, že kulisáci ve hře „Podzimní zahrada“ v Tylově divadle ji přistavili malé schůdky jenom o pár centimetrů dál než bylo určeno, šlápla vedle a zlomila si kotník. Jaroslav Švehla herecké umění Leopoldy Dostalové vysoce hodnotil a také byli spolu dlouhá léta v čilém korespondenčním spojení. Leopolda se často zúčastňovala jeho přednášek hlavně týkajících se divadla. Důkazem toho jsou početné fotosnímky.

   Zdeněk Štěpánek prodělal několik nebezpečných pádů na jevišti. Jednou režíroval v Olomouci „Naše furianty“ a potřeboval si prohlédnout scénu v celku. Ustupoval na rampu, kde měly být schůdky do hlediště. Schůdky však někdo nenadále odstranil a Štěpánek upadl pozpátku na znak. K obdobnému úrazu došlo v Záhřebě, kde hostoval. Myslel, že jeviště je nastaveno prkennou podlahou, ale bylo to jenom plátno natažené od rampy přes orchestr, které se samozřejmě pod jeho vahou protrhlo a Štěpánek spadl z 3,5m výšky do orchestřiště. Ihned ho zavezli do nemocnice, ale on utekl a večerní představení odehrál, i když za velkých bolestí. Další nebezpečný pád měl ve Vinohradském divadle v „Dezertéru“, kde před vojenskou hlídkou utíká a má skočit do propasti mezi skalami, aby se ukryl. Úkryt byl otvor do propadla kde, asi v 6-ti metrové hloubce byly položené žíněnky a na nich fůra sena. Tedy vcelku bezpečný skok. Jednou, asi po tříměsíční pauze dávalo divadlo znovu „Dezertéra“ a to stálo Štěpánka málem život. Žíněnky sice na místě byly, ale sena jenom poprašek. Divadelní zřízenec totiž choval koně a seno se mu hodilo ke krmení. Štěpánkova silná tělesná konstrukce to vydržela, ale zůstaly následky na páteři. Plotýnky už měl hodně narušené a tzv. houser mu znepříjemňoval život i práci.

   Herci na jevišti zažívají hodně nepříjemné příhody, někdy až tragické, ale zase jindy jsou situace, kdy z nich zůstane úsměvná legenda, jako například Josef Bek a Irena Kačírková měli spolu odehrát výstup. Asi dva týdny před premiérou Josef Bek úplně ochraptěl a paní Kačírková pro úraz nohy nemohla chodit. Na zkouškách oba jenom markýrovali. Ona seděla, říkala kudy se pohybuje a odříkávala svou roli a pan Bek chodil, pohyboval se po scéně mlčky a roli za něho odříkával nápověda. Pan režisér jenom suše poznamenal“: Z vás dvou jak tak koukám by mohl být docela slušný jeden herec. Jindy zase Irena Kačírková zažila nepříjemnou příhodu, která byla přímo drastická i když se jí později už jenom zasmála. V Ostrovského hře Kosa na kámen snědla mezi odpoledním a večerním představením chlebíček s humrovou majonézou. Náhle na scéně kde měla být po celé jednání se ji udělalo těžce nevolno, mdlo, zbledla až zezelenala hrůzou, že to nemůže do konce jednání vydržet. Duchapřítomně kalkulovala a našla místo, kde věděla, že její kolegové na scéně budou spolu hovořit asi pět minut bez ní (byli to Hrušinský, Homola a Beneš), zmizela do zákulisí, vyndala co jí trápilo a inspicientka ji dala napít vody. Vrátila se na scénu ještě před koncem kritického výstupu mezi ohromené partnery, kteří zatím pokračovali v dialogu zděšeni, protože nevěděli, kam odešla a proč a jestli se vůbec vrátí na scénu.

   Jindy zas Ladislav Pešek hrál Maugliho ve hře Kniha Džunglí v Národním divadle, bylo to v roce 1932. Pan režisér si pro něj vymyslel originální vstup na jeviště a to byl sjezd po pětimetrovém laně (tedy po liáně v pralese). Na zkouškách se to vynechávalo a když na premiéře sjížděl, tak si spálil obě dlaně a potom musel ještě jako tarzan běhat po čtyřech, než mohl začít chodit vzpřímeně. Nebylo to nějak tragické, ale úžasně bolestivé zranění s nímž musel odehrát dvě představení. Později si o tom často vyprávěli herečtí „dobráci“ a bylo z toho bolestivého zážitku aspoň trochu legrace.

   Pani Antonie Hegerlíková měla také úraz těsně před představením. Doma uklouzla a zlomila si nohu v kotníku. V divadle hrála v komedii přiléhavého názvu „Vstupte“. V domě byl výtah porouchaný, takže nebylo jiné pomoci, než herečku dostat do Vinohradského divadla na židli, sedící, za pomoci statných mužů a auta. Tam odehrála svoji komickou roli ošetřovatelky s Vlastimilem Brodským v sedě a na jeviště ji dopravovali na židli. Samozřejmě při zatažené oponě, aby komedie nebyla ještě znásobena i bez dramatika. Oba herci museli být velmi obratní, aby v textu vynechali partie, u kterých se muselo chodit.

    Nedá mi nevzpomenout nejtragičtější příhody na jevišti nebo při natáčení filmu. Přímo před kamerou, v kostýmu, při natáčení filmové pohádky o Krakonošovi zemřel na infarkt Václav Lohnický, herec a režisér mnoha filmů. Bylo to v roce 1980. Byl známý také jako Smrťák – to podle role, kterou hrál ve filmu Dařbujan a Pandrhola.

   Další vynikající herec – komik Jan Libíček zemřel při natáčení filmu Jak utopit doktora Mráčka. Bylo mu teprve 42 let. Cestou do divadla omdlel na ulici. Bylo to srdeční selhání. Odvezli ho do nemocnice a měl podstoupit podrobné vyšetření, které se nepovedlo, protože se mu ulevilo z té obtížné situace a Libíček z nemocnice utekl. Za dva dny při natáčení v exteriérech na lodičkách na Vltavě upadl do bezvědomí a jeho kolegové měli co dělat, aby neupadl do řeky. S velikou těžkostí jej dopravili na břeh, dojela sanita, ale Jana Libíčka už živého do nemocnice nedopravila. Jeho roli ve vodnickém filmu převzal Zdeněk Řehoř.

   Karel Höger, se stal obětí přecházené chřipky, která se během pár hodin vyvinula v prudký zapal plic, který způsobil tomuto výbornému herci uprostřed natáčení seriálu smrt. Jeho roli primáře Sovu v seriálu Nemocnice na kraji města převzal Ladislav Chudík. Karel Höger byl přítelem Jaroslava Švehly, navzájem se uznávali a obdivovali, co dokazuje i jejich častá korespondence.