Vzpomínky hudebního artisty
Dalším nevydaným dílem Jaroslava Švehly jsou Vzpomínky hudebního artisty.Tím hudebním artistou byl Emil Glaas a Jaroslav Švehla na úvod jeho vyprávění píše:
Od svého mládí jsem miloval pestrou a vzrušující podívanou na cirkusové a varietní umění. Když jsem našel později při katalogizaci knihovny prof.dr. Josefa Thomayera, vynikajícího lékaře internisty a současně bystrého pozorovatele-beletristy několik knih o artistice, můj zájem se prohloubil a rozšířil. Několikerá setkání s artisty, těmito pracovitými a střídmě žijícími lidmi moji náklonnost ke „kočovnímu nárůdku“ ještě zesílila.
Jednoho večera jsem seděl v dřevěné budově bývalého cirku Praga na Karlově náměstí. Za řízného pochodu v tempu jak hudebníci říkají vivacissimo, vstoupil do manéže starší muž v černém smokingu – hudební artista Emil Glaas. Zaujal rázem celé hlediště elegantním zjevem, klidem a jistotou při provádění svého programního čísla a nenuceným přirozeným humorem, odpovídajícím pohotově každé okamžité náladě diváků. Jádrem jeho pořadu, rozmyslně a účinně vystupňovaného, bylo trojí napodobení hry na xylofon. První předvedl pomocí zátky od šampaňského, vložené mezi zuby, na níž bubnoval dvěma paličkami, druhé prováděl údery prstů na prosté prkénko a konečně třetí údery paliček na tváře. Potom napodobil řezání dříví pilou, natáčení auta klikou a výbuchy motoru, pláč kojence a písničky tříletého děcka. Skončil domělým otvíráním šampaňského s jeho typickými zvuky…
Jen zkušený návštěvník mezinárodních varietních představení dovede plně ocenit Glaasovo vtipně vymyšlené, opravdu původní artistické číslo, docílené velmi prostými prostředky. Málokdo si však dovede představit jaké práce a houževnatosti si vyžádalo jeho nacvičení. Emil Glaas cvičil své údery plochou dlaní na rty a tváře po dva roky. Nehudebník si také těžko uvědomí, jak citlivého hudebního sluchu je třeba k tomuto vystoupení, jak perfektní rytmus a síla úderů a rozsáhlé zkušenosti hudebníka na bicí nástroje. A jaké obdivuhodné prostředky fyzické toto umožňují : ocelový chrup, mohutný, cvičený dech, síla prstů. Právem se zajímali o Glaase v Německu fyzikové takového jména jako byl prof. dr.Lummer ve Vratislavi nebo hudební znalci jakým byl Saša Popov, ředitel sofijské konzervatoře.
Za nedlouho po představení v cirku Praga jsem se seznámil s Emilem Glaasem, který na mou výzvu přišel za mnou do divadelního oddělení Národního muzea, aby mi dal některé informace, kterých jsem potřeboval při sbírání dokladů ze života našich artistů i za hranicemi. Rozhovořil se při té příležitosti o svých životních a uměleckých zkušenostech, které mne tak upoutaly, že jsem mu navrhl při dalším setkání, aby je uveřejnil. Emil Glaas prošel jako hudebník na bicí nástroje mnoha vojenskými, zábavními,symfonickými i divadelními orchestry v mnoha evropských zemích a věnoval se potom po několik desetiletí varietnímu umění jako hudební artista. Všímal si při tom nevšedních lidí, s nimiž ho svedl život dohromady a vtiskl si s neobyčejnou pohotovostí a věrností do paměti každou charakteristickou tvář nebo zajímavou podrobnost ze svých četných příhod a dobrodružství.
V jeho vypravování ožívá přímá povaha, zpočátku trochu rozkolísaná a živý, někdy snad až příliš živý temperament, který přivádí Glaase často do nepříjemných situací. Je to upřímný člověk, který vypráví vše tak , jak to v té neb oné chvíli cítil a prožíval. Jeho život se lety ustálil, jeho mravní zásady se upevnily a vyhranily. Velké zkušenosti zbystřily jeho pohled na lidi a události a pomohly mu vytvořit si určitý zdravý úsudek, svou životní filozofii.
Emil Glaas reprezentoval čestně českou muzikálnost i v těžkých dobách svého zajetí v Rusku za Prvé světové války. Dovedl se uplatnit i jako mezinárodně ostřílený a uznaný artista. Zachoval si při tom vysoké mínění o povinnostech a právech artisty, pevnou a nesmlouvavou profesionální morálku. Život artisty vyžaduje ukázněnost a sebezapření, svědomitost a vytrvalost. Emil Glaas to vše měl.Nikdy nezapřel svůj původ a na programech a plakátech v zahraničí musel být vždy vyznačen jako český artista. Glaasovy vzpomínky jsou zajímavé, úžasně dramatické a přispívají k poznání poměrů a lidí řady evropských i mimoevropských zemí v rozmezí šedesáti let.
Vzpomínky hudebního artisty Emila Glaase.
M L Á D Í
Na rodném listě mám udáno datum narození 4. srpna 1887, ale ve skutečnosti jsem se narodil o měsíc později, tedy 4. září v Libni „Na Korábě“.Můj rodný dům stál hodně vysoko a Libeň v té době byla ještě velkou vesnicí. Kolem nás byla pole a přes ně letěl pohled do daleka. Dálky mne odjakživa lákaly a dnes jsou vzpomínky na mé toulky světem mým jediným bohatstvím, o které se však rád rozdělím.
V dělnické a řemeslnické Libni byl můj otec sklenářem. Statný, urostlý muž rázného 222chování a širokého rozhledu měl vlastnosti, které ho doporučovaly k činnosti ve veřejném životě. V rodině, kde bylo osm dětí udržoval přísný režim. Kluky vyučil sklenářskému řemeslu tak jako mne, ale mne a ještě nejmladšího bratra lákala hudba. Bratr se věnoval klavíru a já bicím nástrojům. Hudební nadání jsme měli po otci. Býval původně flétnistou u vojenské hudby a také jeho bratr hrál u vojenské hudby a skládal polky a valčíky. Později, když mne pan kapelník Václav Pixa zasvětil do hry na klarinet, přivydělával jsem si v jeho kapele „na černo“ na tancovačkách v Libni a okolí. Nejvíce jsem však přilnul k bubínku a dalším bicím nástrojům,
Tak jako hudba mne lákalo také divadlo – jeviště a to jsem poznal nejprve z ochotnických prken. Hrávalo se v hostinci u Hladkých. Tam jsem si zahrál dokonce dvakrát v Raupachově truchlohře Mlynář a jeho dítě. Býval to kdysi oblíbený kus a hrál se i ve velkých divadlech. Do letní arény v zahradě restaurace u Deutschu a do tamního divadelního sálu v zimě jsem se dostával s kamarády zdarma a také do cirkusů hostujících v Praze. Vcházeli jsme velmi skromně a nenápadně, totiž, když jsme podlezli pod jejich plachtami. Cirkus vzbudil v nás vždy ohromné vzrušení. Ještě dlouho po jeho odjezdu představovali jsme ve svých hrách jeho lidské i zvířecí osazenstvo. Jeden z těchto cirkusů – Jung – utkvěl zvláště v mojí paměti nejen proto, že jsme jeho bujnou a nervosní klisnu Libuši s oblibou napodobovali, nýbrž také proto, že můj přítel, známý zámořský artista pochází z rodiny tehdejšího majitele.
Vrcholní dojmy jsem prožíval v karlínském Varieté. V září roku 1897, kdy se otevřelo po postavení nové, krásné a pohodlné budově, která vyhovovala všem moderním požadavkům, jsem se stal nadšeným návštěvníkem Varieté. Velkou pozornost na vystoupeních jsem věnoval orchestru, který čítal asi 38 hudebníků a to hlavně tympánům a jiným bicím nástrojům. A což, když se zdvihla opona nad prvním číslem bohatého, mezinárodního programu, to jsem byl v sedmém nebi, tedy podle pravdy ovšem trochu níže, na galerii za čtyřicet haléřů. Ve Varieté jsem získával – nevědomky- prvé podněty k svému pozdějšímu povolání, k hudbě a artistice.
U nás bylo v roce 1897 ještě jedno varieté : Orfeum na Královských Vinohradech, bylo však jen skromnou obdobou karlínské scény, kde se ve čtrnáctidenním nebo měsíčním programu střídaly cirkusy,ilusionisté,břichomluvci, rychlokresliči, žongléři, akrobaté, hudební šaškové a pantomimické soubory. S jedním takovým souborem vystoupil prý v Karlíně na začátku 20.století i Charles Cholin, tehdy ještě neznámý mim, potom jeden z největších komiků a tragikomiků stříbrného plátna. A když už jsem se dotkl filmu, vzpomenu ihned toho, že jsem se setkal poprvé s tímto moderním, vše si podmaňujícím uměním právě v karlínském Varieté.
Před přestavbou budovy zařadilo ředitelství do představení na poděkování a na rozloučenou Monsieura Albuse s demonstračními,obrovskými obrazy, které prováděly diváky „Napříč říší carů“, nebo po zámcích a hradech pověstného bavorského krále Ludvíka II. jako skvostnými výtvory rozmařilé až šílené „královské fantazie“.
Brzy po přestavbě 1./února 1898 uchystal však ředitel Tichý Praze opravdu originální a dosud nevídané překvapení: The american Biograph. Jak hlásala reklamní oznámení vynašel tuto nejvzácnější senzační atrakci všech dosavadních období Herman Celer. Byl to bývalý mechanik West Orange, spolupracovník vynálezce Tomáše Alvy Edisona. Spolu s jinými sestrojil přístroj zvaný Biograph, který potom předváděl jeden z konstruktérů biografu Eugen Laustev režii společnosti American Mutoscope Company v Severní Americe i v Evropě. Biograf, konkurent kinetoskopu, Edisonova vitascopu a cinematografhu bratří Lumierových, byl dosti složité a proto choulostivé zařízeni. Vážil 500kg, měl světelné ohnisko rovnající se asi 5.000 svíček a fungoval automaticky pomocí elektrického motoru o síle půl HP. Potřeboval obratnou obsluhu, neboť filmy se v něm snad posouvaly ze své polohy, poněvadž neměly mít pravidelnou, od sebe stejně vzdálenou perforaci, aby se nový vynález odlišil od Edisonova patentu. Biograf promítal filmy poměrně velkých rozměrů, které umožňovaly velký obraz na plátně, nehodily se však do přístrojů standardního typu. Spotřeba kolodiového pásu v biografu byla 8 krát vyšší, než u Edisonova vitascopu a dokonce 20 krát vyšší než u cinematografu. BIOGRAF byl proto velmi drahý a mohl být používán jen v sálech největších varieté. Po prve fungoval veřejně v new-yorském divadle Olympia, potom v Londýně na jaře 1897 a v září téhož roku v Paříži. Praha uviděla prvý biograf nedlouho po těchto velkoměstech a také u nás vyvolal velkou senzaci jako v nich. Dosvědčuje to fakt, že jméno tohoto vynálezu zobecnělo v naší řeči jako lidové pojmenování sálů, v nichž se veřejně promítají filmy.
Pamatuji se živě na takové představení v karlínském Varieté, které mělo na programu ještě číslo cvičených koní. Před jevištěm bylo spuštěno bílé plátno, potom zhasla všechna světla. Za našimi zády začal hrčet neznámý přístroj, ihned po té vrhal kuželovité , oslnivé světlo na plátno a již jsme viděli pohybující se osoby na ulici a pak koupaliště, v němž se šplouchali lidi a stříkali po sobě. Náhle se objevily koleje a na nich přijížděl vlak, přímo proti divákům. Dojem byl z toho tak mocný, že mnozí zděšeně vykřikli a celé publikum se pohnulo překvapením na svých místech. Byl to skvělý záběr tehdejšího kameramana biografu Dicksona, který nafilmoval rychlík Empire State Expres, jezdící na trati patřící skupině amerického krále železnic Harrimana.
Brzy potom, asi v březnu 1898 se Praha seznámila také s vynálezem bratří Lumierů.Arch. Josef Frant. Pokorný spolu s arch. Janem Kříženeckým postavili na připravované výstavě architektury a inženýrství v Praze dřevěný pavilon s nápisem Český kinematograf, v němž byly předváděny krátké filmy. Nejprve Lumierovy a pak i české, které výborný amatér-fotograf Jan Kříženecký natočil za režie Pokorného. Za prvý námět posloužili Kříženeckému se svou těžkou službou staroměstští hasiči, v prvém českém hraném filmu „Švábovo zamřené dostaveníčko“ se objevil jako prvý český filmový herec usměvavý knihkupec a písničkář Josef Šváb Malostranský.
Při vzpomínce na všechny ty divy techniky, které na mne zapůsobily v mém chlapeckém věku a které jsou dnes běžné, nebo dokonce překonané chci zdůraznit zejména mladé generaci rychlý vývoj naší civilizace za jeden lidský věk. Připomenu například telefon: první telefonní ústředna v Praze byla zřízena v domě u Richtrů čp. 91 na Malém rynečku. Zahájila 11. července 1882 s 11 účastníky. V roce 1883 zvýšil se jejich počet na 187.